Jak jinak byste to chtěli?

23. června 2018 v 11:16 | Think |  Myšlenky
Je jednoduché, si stěžovat. Je jednoduché, stěžovat si na práci, na školství, na tento systém, na celý svět... I já to bohužel dělám a poslední dobou si uvědomuji, že kdyby se mě někdo zeptal, jak jinak bych to na tomto světě zařídila, nedokázala bych jen tak odpovědět. Když dáte lidem přílišnou svobodu, velký počet z nich ji zneužije. Když je budete věznit, taky je to špatně. Když se pokusíte udělat nějaký kompromis mezi tím vším, najdou se zase tací, kterým se to nebude líbit, a tak to bude pořád dokola...

Tento svět se zatím žene do záhuby, to je jisté. Jenomže... představte si, že máte tu moc všechno právě teď a v tuto minutu změnit. Můžete vymyslet úplně cokoliv, ale vzhledem k tomu, že každý z nás je jiný, nikdy to nebude fungovat a nikdy nebudou všichni s vaším návrhem souhlasit. Prvním krokem bychom se tedy měli všichni dostat na nějakou podobnou myšlenkovou úroveň. A až pak se snažit měnit svět, školský systém, politický systém a vše, na co si jen vzpomenete. To je podle mě ta jediná správná cesta.

Budete-li se snažit pochopit celý vesmír, nepochopíte nic.
Jesliže se budete snažit pochopit sami sebe, pochopíte celý vesmír.

To jsou velice moudrá slova, která ve zkratce říkají prakticky to samé, co se tu snažím vysvětlit i já. Už nevím, kdo tato slova řekl nebo napsal, ale každopádně to byl velice moudrý člověk, který si zasluhuje můj obdiv.

Všichni bychom měli přestat bezcílně klábosit o něčem, co nemá smysl. Měli bychom si přestat neustále na něco stěžovat a natáčet pobouřená videa o tom, jak je škola zbytečná a jak z ní musíme utéct... protože kdyby se tímto inspiroval každý, vypukla by tady šílená anarchie, ve které bychom se nakonec všichni vzájemně pozabíjeli. Pokud se však budeme snažit pracovat sami na sobě, postupně všichni dojdeme k uvedomění a v důsledku toho, se změní i celý ten "špatný a nesmyslný" systém, který jsme si tady vybudovali. Systém samotný totiž není ten hlavní problém, je to pouze důsledek našich činů. Důsledek nás samotných a toho, kým v nitru jsme.

Snažme se proto být každým dnem lepším člověkem. Chovat se tak, abychom na sebe mohli být pyšní a být takoví, jací v srdci cítíme, že máme být. Není to vůbec jednoduché. Je to snad ta nejtěžší věc na světě. Ale v sázce už jsou naše životy, celý osud lidstva... Takže by to možná mohlo stát za to. Z nějakého důvodu jsme se sem narodili. A i kdyby ten důvod neexistoval... znamená to, že opravdu neexistuje?


 

Ta pravda jsme my.

2. února 2018 v 15:37 | Think |  Myšlenky
Je až děsivé, jak moc jsou některé hranice tenké… Jako již mnohokrát omílána hranice mezi genialitou a šílenstvím. Stačí malý nepatrný krůček… a náhle jste úplně na druhém konci toho, kde jste byli před chvílí.

Člověk je bytost světla, na začátku života vždy neposkvrněná a nevinná. Nepopsaný list papíru, na kterém se postupem času objeví shluk kaněk, škrtanců, natržených okrajů a pokrčených rohů. Je to dobře, nebo není? Dává nám to podnět tyto problémy eliminovat a na základě těchto zkušeností získat vnitřní sílu, nebo to ničí naši podstatu a překrucuje osobnost špatným směrem? Je člověk zbytečná bytost bez budoucnosti omylem stvořena experimentem mimozemské civilizace, nebo máme velký potenciál a pocházíme ze samotného srdce vesmíru? A když už jsme vlastně u toho… Být, či nebýt?

Možná si říkáte, že přemýšlet nad takovými otázkami nemá smysl. A svým způsobem vlastně máte pravdu. I kdybychom odpověď našli… kde vezmeme tu jistotu, že je správná? Všechno se dá přeci zpochybnit. A všechno se dá zpochybnit možná proto… že skutečná pravda jako taková neexistuje. Jsme to jenom my. Ta pravda jsme my samotní… a proto ji nemá cenu hledat vně, protože venku ji nenajdete, zkrátka to není možné… můžete maximálně věřit, že jste ji našli, ale tím to asi tak končí.

V životě je nejdůležitější neztrácet vnitřní kontakt s námi samotnými, s tím, co cítíme, kdo jsme, kam nás to táhne. Protože my jsme přeci podstatou a základem našeho života. A nikdy nenaplníme svůj úděl, dokud nezačneme následovat své srdce. Protože naše srdce… chcete-li, to, co cítíme, je jediná spojnice s Oním Světem, náš kompas, nápověda, jediný náš ukazatel… který nám dává tu jedinou pravou podstatu života.


Ahoj...?

28. ledna 2018 v 21:39 | Think
Je pro mě velice těžké vymyslet všechna ta nová jména, nová slova, nový design, nový blog... navíc s mým nesnesitelně chorobným perfekcionismem, který mě nutí všechno třikrát přeplánovat a přemazat, dokud nebudu na nějaký čas se vším spokojená... Už bych se opravdu měla smířit s tím, že dokonalosti nikdy nedosáhnu a že to zkrátka není lidská vlastnost.

Ale stojí to nakonec vždycky za to. Psaní mi chybělo, chyběl mi blog... a nikdy bych nevěřila, že bude někdy tak moc. Holt... někdo asi psaní ke spokojenosti potřebuje. Možná je to jen nějaký důsledek nedostatečného osobního projevu v běžném životě. Ehm. Doufám, že ne. Ale třeba si to jednoho dne přiznám... :D Ale ne. To byl vtip.

Není to můj první blog. Vlastně... jestli existuje opak prvního blogu, pak jsem to já a těch milion sirotků, ještě nepopsaných blogíčat, které jsem na své cestě životem zanechala a opustila. Nemilosrdně zlikvidovala, aniž bych jim dala možnost dýchat. Už toho musím nechat.

Uvidíme, jak dopadnu teď. Už odmítám psát, že pevně doufám, že u bloggování vydržím celý život a tohle bude můj poslední blog. Protože ta naděje byla dosud vždycky marná. Takže... asi svůj pilotní článek, který stejně moc lidí nepřečte, což naprosto chápu, ukončím. Nicméně... ať to dopadne jakkoliv, přeji Vám všem bez rozdílu hodně štěstí v životě, hodně sil a všeho dobrého. Jo. I tobě, co si to teď čteš. A doufám, že máš taky svůj blog. Protože čím víc myšlenek, tím více nápadů a větší šance udělat z tohoto Světa lepší místo. Brzy se zase uvidíme...



Kam dál

Reklama
Zdroje obrázků: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3